Hrabě Nyáry zůstal stát ve dveřích, a když se vojáci, odvádějící Alžbětu Báthoryovou k němu přibližovali, přistoupil těsně k ní.
Jeho rty, zkřivené zlým úsměvem, byly ostré jako nůž, slova, která jí pošeptal, se do ní přímo zařezávala:
„Ještě jednou vystoupíš na zem, ještě jednou na tebe slunce zasvítí, a to až tě budou odvádět pod šibenici!
Nedopřeji si oddechu, dokud tě neoběsí jako toho nejposlednějšího zločince!“
Alžběta Báthoryová žloutla a zelenala vztekem, trhala sebou v rukou vojáků a hrabě Nyáry propukl vsmích V smích, který se za ní plazil jako syčící had, připravený smrtelně uštknout …
2. Prozbojníky není milost
Palatin tak překypoval zlostí, že si chvílemi myslel, že ho už-už raní mrtvice. Vzrušeně přecházel po hradním nádvoří. Mrazivý vzduch, sníh vrzající pod těžkými kroky a pohled na jasnou oblohu, po níž se kradly plazivé stíny nastávajícího večera, pomalu uklidňovaly jeho zjitřené čivy. Ale na příšerný obraz zmučených dívek nemohl a nemohl zapomenout.
Kapitán se k němu nesměle přiblížil.
Hlásil se o rozkazy.
„Nepotřebuji vás!“ odehnal ho od sebe.
Zeťové Alžběty Báthoryové k němu také bázlivé přistoupili.
„Hrůza, hrůza!“ to byla jediná slova, na která se zmohl.
Na hradbách zůstal stát zahleděn do temnějícího údolí tak dlouho, dokud nebyl schopen klidně přemýšlet.
„Přátelé,“ řekl Drugethovi a Zrínskému, kteří stáli němě vedle něho, „nesouhlasíte-li s mým rozhodnutím, je mi to líto. Musel jsem se ze všech sil přemáhat, abych nedal čachtickou paní na místě popravit.“
„Souhlasíme,“ odpověděl Zrínský, „jen prosíme Tvou Jasnost, aby svůj spravedlivý hněv nepřenášela i na nás, aby se tvé otcovské a přátelské city vůči nám nenarušily.“
„Lituji vás,“ stiskl jim palatin ruce. „Zejména kvůli vám a pro vaše dobré jméno Báthoryů a Nádasdyů jsem chtěl od prvé chvíle ve věci Alžběty Báthoryové udělat pořádek v největší tichostí, aby ani soud neměl příležitost nahlédnout do jejího škaredého života.
Je mi opravdu síto, že jsem řešení - totiž odstranit ji dočasně na vranovský hrad, a tak jí v odloučení od světa znemožnit páchání dalších zločinů - musel zavrhnout.“
K palatinovi a k zeťům čachtické paní se jako stín přikradl hrabě Nyáry.
„Obávám se,“ promluvil nasládlým hlasem, který palatina dopaloval, „že Tvá palatinská Jasnost bude muset zavrhnout i druhý způsob.“
Palatin na něj nepřátelsky pohlédl.
„Král,“ usmíval se hrabě Nyáry, „se určitě nespokojí s tím, že jsi vražednici soudil ty a ne soud.
Hlavně ne po tom, až mu ukážu tento vlastnoruční zápisník Alžběty Báthoryové.
Sem si vlastní rukou zaznamenávala dívky, které sešly ze světa její rukou a rukama jejích služek. Jménem nebo poznámkami ‚taková malá“, ‚taková baculatá“, ‚černovláska“ si zaznamenala šest set deset dívek!“
„Šest set!“ zvolal palatin s úžasem. „Kde jsi vzal ten zápisník?“
„Já vždycky vím o věcech,“ ušklíbl se hrabě, „o kterých jiní nemají ani potuchy … “
„Ať si víš, o čem chceš, příteli,“ řekl palatin a tvrdě mu pohlédl do očí, „dokud já budu palatinem, čachtická paní před soud postavena nebude. Nikdo z uherských zemanů si nemůže přát, aby na tak zasloužilé rody padl stín této vražednice a aby celý svět s úžasem pohlížel na naši šlechtu a na naši vlast, že byla schopna zrodit tak zvrhlou a podlou ženu.“
Hrabě Nyáry se jen usmál.
Hradní brána se právě rozevřela dokořán.
Vojáci přivedli Kalinu, Drozda, Kenderessyho, Juraje Závodského, houf zbojníků a Ficka, který kulhal těsně vedle bývalého palatinova tajemníka.
Průvod vězňů přecházel před palatinem. Na Juraje Závodského pohlédl, jako by nevěřil vlastním očím.
Jeho dlouholetý přítel a rádce tu jde vedle Ficka, ponížen na jeho úroveň, donucen dýchat s ním stejný vzduch…
„Vysvoboďte toho vězně z pout,“ křikl na vojáky. Srdce se mu sevřelo lítostí, že se dal natolik ztrhnout vztekem. „Odpusť mi, příteli,“ přistoupil pak k němu. „Chci zapomenout, jaký spor mezi námi vyvstal, a ty zapomeň na trest, který tě postihl.“
„Ten spor,“ zachmuřeně promluvil Juraj Závodský, „aby Tvá Jasnost nebyla na omylu, mezi námi trvá dál.
Uvěznění zbojníků pokládám za nespravedlnost teď právě tak jako ve chvíli, kdy jsem se i já stal vězněm.“
„Lituji,“ odpověděl palatin, „že se naše názory neshodují. Já však nemám milost pro zbojníky!“
K vězňům po chvíli přibyl i Pavel Lederer a Kata Benecká, na níž, zatímco byl palatin v tajné síni, zámečník vyzvěděl, kde je vězněn Mikuláš Lošonský.
Hned to oznámil kapitánovi, který poslal několik vojáků, aby ho vysvobodili a přivedli.
„Pomocnice Alžběty Báthoryové s netvorem Fickem,“ rozkazoval palatin, „naložte na vůz a dovezte je do Velké Bytče a odevzdejte je do péče kastelánovi. Zbojníci budou uvězněni, dokud nepřijde jejich den a nestanou před svým soudem.“
Vojáci splnili palatinův rozkaz.