Uvědomoval si, že jako každé přátelství, tak ani Fickovo nebude bez nároků. Vždyť už dnes, aby přátelství utužil a aniž pomyslel na následky, pomohl Fickovi v konfliktu s Annou Darabulovou. Nemá alespoň trochu na svědomí její smrt? To nic, uklidňoval se: když ne ona, byl by zahynul Ficko: Tady opravdu musel zmizet on, nebo ona, koho to potkalo, to je nakonec jedno. Jestli měl nějakou účast na téhle události, jenom urychlil to, co bylo neodvratné a čemu zamezit nebylo v jeho moci. Ale je tu krádež spáchaná Fickem a s pomocí jeho rukopisu svalená na kapitána Imricha Kenderessyho. Má na svědomí, že poctivého člověka označí za zločince. Podaří se mu očistit jméno, které pomáhal poskvrnit?
A znovu byl v pokušení nežertovat s ohněm a zmizet ze zámku. Ale zase si uvědomil, že započatou hru musí dohrát, i kdyby ho měla stát život.
Protože utéci by bylo zbabělostí, a on zbabělcem být nechce!
Část třetí - Odhalený neznámý
1. Ucho na klíčové dírce
Hrabě Štefan Nyáry za chvíli po odchodu čachtické paní a své snoubenky z paláce v Dlouhé ulici také odešel.
Chtěl uniknout záplavě zvědavých otázek a výčitkám uražených milenek.
Po prešpurských ulicích se ještě rozprostírala noční tma. Ale nešel domů ani k některé milence. Hnán neklidem toulal se nazdařbůh ulicemi.
Když procházel kolem hostince U divocha, litoval, že je už moc starý na to, aby Alžbětě Báthoryové jako nezbedný uličník vytloukl okna.
Čím beznadějněji hledal rozluštění tajemství, proč ho tak bezohledně nutí vzít si Eržiku Príborskou, tím víc ji nenáviděl. Kdyby jen věděl, co má s tou svatbou za lubem, vymotal by se z jejích osidel.
Když se vrátil do svého paláce vedle Michalské brány, už se rozednívalo.
Ulehl vzrušen a nijak se nemohl uklidnit. Čas utíkal, hodiny na Michalské věži už odbíjely desátou, ale spánek ještě nepřicházel. Vyskočil zpostele a rychle se oblékl.
„Zapřahat!“ zakřičel na sluhy, kteří už čekali na jeho probuzení a na další rozkazy.
V houževnatém hledání odpovědi na trýznivé otázky se rozhodl, že se projede kolem Dunaje, sebere myšlenky a potom navštíví čachtickou paní i snoubenku, kterou mu vnucují. Byl přesvědčen, že rafinovanými otázkami, i když na ně nedostane odpověď nebo třeba odpověď vyhýbavou, podaří se mu vyslídit pohnutky počínání Alžběty Báthoryové.
Majitel hostince U divocha se ho s hlubokou úklonou zeptal, koho ráčí navštívit.
„Je čachtická paní doma?“ pohlédl na něj úkosem.
„Je, Vaše hraběcí Milosti, a do jídelny jí právě přinesli snídani. Jestli dovolíte, doprovodím vás tam.“
Rozhodným posunkem odmítl ochotu hostinského. Když slyšel, že paní snídá, bleskl mu hlavou plán, který ho radostně vzrušil.
Sotva se usadil v salóně vedle jídelny, osopil se tlumeným hlasem na služku, která ho tam vpustila:
„A to ti povídám, ať se paní nedozví, že jsem tady. Nepřeje si, aby ji při snídani někdo rušil. Nechci to dělat ani já. Trpělivě počkám. Zmiz!“
Zůstal v salóně sám a tvář se mu radostí rozzářila. To se mu podařilo! Takhle snadno vyslechne rozhovor Alžběty Báthoryové a její přítelkyně.
O čem si můžou vyprávět dámy po noci strávené na zábavě, pomyslel si. Jen o svých dojmech!
Vzrušoval se jistou nadějí, že tu najde odpověď na otázky, které mu nedaly spát.
Sklonil se ke klíčové dírce.
U menšího, okrouhlého stolku, určeného pro intimní dvojice, seděla Alžběta Báthoryová.
Proč je tu sama?
Ne, už není sama, už vchází Eržika. Přejí si dobré jitro, tvář Báthoryové se vyjasňuje, vstává, objímá Eržiku, vykládají si o bezvýznamných maličkostech, o tom, jak se vyspaly a o podobných hloupostech. Usedají. Co to? Rty Alžběty Báthoryové se pohybují, ale on neslyší ani slovo. Šeptá něco, nebo mu sluch vypovídá službu? Jsou na nich patrny jakési rozpaky. Jako by se mezi nimi vynořilo cosi nepříjemného, čeho se nechtějí dotknout.
„O čem se ti zdálo, Eržiko?
Snad ne o tvém ženichovi?“ opět slyší hrabě Nyáry.
„Ne, chválabohu ne. Odpusť, prořekla jsem se. Ale ať, musím se ti přiznat, že i když splním tvoje přání, nemůžu se pro ženicha, kterého jsi mi vybrala, nadchnout.“
„Není ti ani trochu sympatický?“
„Ne, právě naopak. Řeknu ti upřímně, že je mi protivný a že se ho děsím. Je škaredý, starý, ruce má jako led, rty tenké jako nůž, tvář bílou jako stěna. Je to zákeřný, falešný člověk!“
„Máš pravdu, Eržiko. Je to odporná stará liška, která pro své bůhvíproč opěvované diplomatické schopnosti a mužské vnady, které vidí jenom jeho povadlé milenky, si tě věru nezaslouží. Divím se, že se najdou ženy, které dostanou chuť na takovou kreaturu, co si troufá pokládat se za chlapa!“
Eržika na matku vyvalila oči.
Hrabě Nyáry, do krve uražený, zaťal pěsti.
„To mě překvapuje,“ divila se Eržika. „Když je to tak, proč jsi mi ho tedy vybrala za muže?“
„Jednou tomu porozumíš!