“
„O mě se neboj, já si dám pozor!“
„No, jen aby! Jak jsi velká a silná, tak budeš mít malou dušičku, až na tebe začne paní křičet. Věru, nepřineseš jí nejpříjemnější zprávy, a to si odpykáš, he-he-he! Zmizení kapitána … “
„Mám je snad já na svědomí?“
„Kdo ví, jestli ho neschováváš pod sukní … “
Dora po těm vrhla zuřivý pohled.
„Nedopaluj mě, Ficko, nebo dostanu chuť po něm slídit a ty ještě pohoříš! Opravdu nevíš, jak zmizel?“
„Ale nechme kapitána na pokoji,“ mávl rukou Ficko. „Snad si jen odběhl ke své rodince do Prešova, he-he-he, a vrátí se, ani se nenadějeme. Máme však taky jiné starosti, Doro. Kdy se chceš vrátit do Prešpurku?“
„Zítra ráno!“
„Tak to už budeš moci paní zvěstovat, jestli ovšem radši neutečeš do světa, že umřel, tichoučce umřel bez jakékoli pomoci, celým světem opuštěný … “
„Kdo?“ zděsila se Dora.
„Vihar!“ odpověděl a dusil smích.
Dora zbledla „Proboha! A co se mu stalo?
Není pomoci?“
„Čert ví. Hází sebou jako vzteklý, chřípí má zpěněné, pohrdá i nejlepším ovsem, nežere a jen hubne.
A jestli mu není pomoci? Chválabohu, teď už je! Přišla jsi ty a zachráníš ho, he-he-he!“
„Nežertuj, Ficko!“ zakřikla ho Dora už docela krotce.
„Je třeba zavolat zaříkávače, třeba ho někdo uřknul. Možná, že by pomohla Majorová … “
Ficko se rozřehtal.
„Ty si snad.myslíš, že se najde člověk, který by se odvážil Vihara léčit? Kdo by se přiblížil k nešťastnému koni beze strachu, že paní na něj svalí vinu za to, že kůň natáhl kopyta? Ne, nechci být špatným prorokem, třeba Vihar ještě nezdechne, vydrží, než se paní vrátí.“
„Radši ne!“ lekala se Ilona.
„To by byl opravdový soudný den,“ trnula Anna. „Zle by nám bylo všem, kdyby Vihar zdechl, až se paní vrátí.“
„Prý zdechl!“ cenil Ficko zuby. „Mluvíš o něm jako o zvířeti a zapomínáš, že Vihar je víc než ty a my ostatní s tebou tady na zámku … “
„Ať zdechne, nebo umře, to je mi jedno,“ durdila se Anna. „Je ale jisté, že když Vihar nezajde dřív, než se paní vrátí, bylo by pro nás nejlepší prchnout a už se nikdy v čachtickém zámku neukázat.“
„Neplašte se,“ povídal Ficko, „jsem přesvědčen, že Vihar se nedožije návratu paní, tak můžete počítat, že se vyzuří a vztek ji přejde v Prešpurku. Pro nás už zůstanou jenom mráčky a menší hromy, jak už jsme na ně zvyklí.“
„A já si to mám odnést!“ zhrozila se Dora.
„Samozřejmě,“ ušklíbl se Ficko. „Jsi přece tak silná, že by i opravdické hromy do tebe mohly třískat.“
Anna a Ilona už zapomněly na vlastní nebezpečí. Rozjařily se ze škodolibosti, že si Dora sama odskáče Viharovu smrt. Scvrklé tváře se jim brázdily kradmými úsměvy, jimiž skrývaly chvilkové spojenectví proti třetí sokyni.
„Ficko,“ prosila Dora, „poraď mi, co mám dělat. Ty máš vždycky nějaký nápad a víš, jak se dostat z kaše.“
„Vidíš, Doro, to už je jiná písnička, tu jsi měla zpívat na začátku a nevytahovat se. Ale odpustím ti tu pýchu.
Tak poslouchej! Když se paní rozčertí, a aby nezuřila na tebe, musíš na někoho svést, že Vihara otrávil.“
„Na koho, proboha?“
„Máš z čeho vybírat.
Kdybys chtěla poslat Ilonu mezi nebožtíky, řekla bys, že Ilona, kdyby ses chtěla zbavit Anny, řekneš, že nádherného koně otrávila ona.“
Ilona a Anna vyskočily.
„No, no, jen se neplašte, přece jen žertuji,“ krotil je Ficko a Dora už zase na ně pohlížela zvysoka.
„Poslechni, Doro,“ ulevovala si v hněvu Anna, „mohla bys právě tak vykládat, že travičem je Ficko, a tím by ses asi dostala k pravdě nejblíž!“
Do Ficka jako by střelil. Vyskočil.
„Tu máš!“ zařval, ohnal se a vší silou ji pěstí udeřil do obličeje. „Podruhé si dej pozor na hubu, když nechceš, abych ti ji rozmlátil!“
Anna se zakymácela a dopadla na zem. Hned se však sebrala a probodávala Ficka nenávistí sršícíma očima.
Pohrozila mu zaťatými pěstmi:
„Počkej, Ficko, to ti nezapomenu!“
„Nevyhrožuj, nebo ti tlamu zalepím pěstí!“ zavrčel na ni.
„Nehádejte se!“ obořila se na ně Dora. „Ficko, tak už konečně pověz, na koho mám tedy svalit vinu?“
„Na pandurského kapitána!“
„Jenom jestli mi paní uvěří?“ strachovala se.
„To už je tvoje starost. Pověz jí, že se takhle pěkně odvděčil za důvěru, kterou v něj skládala. Jemu dala Vihara do opatrování a on ho taky pěkně opatroval. Proto zmizel jako duch. Když ti paní nebude věřit, můžeš jí ještě povědět, že já jsem na vlastní oči viděl, jak dával Viharovi jed. Přiskočil jsem, vrhl se na něj, ale už bylo pozdě.
Kůň otrávené žrádlo zhltnut. I kdybych tomu byl zabránil, kůň se už stejně nedal zachránit, protože to nebyla první dávka.“
Dořina tvář se rozjasňovala.